Milada Horáková

Dnes je toto jméno hluboce zakořeněno v národním povědomí. Její příběh jsme snad všichni  slyšeli mnohokrát. Pokusíme se jej nyní zasadit do naší doby a našich kontextů.

Příběhu Milady Horákové se  budeme věnovat od roku 1938, což bylo pět let potom, co se jí narodila jediná dcera Jana. Mnichovské události  zasely do lidských myslí strach a nepořádek. Prezident Bene musel odstoupit a odjet do Anglie, což byl velký šok. Ztráta pohraničních území na klidu nikomu nepřidala. Jenže Milada Horáková nebyla z lidí, kteří by se vzdávali. Za svůj primární cíl si v této době určila pomoc českým vyhnancům z pohraničí, kteří byli vysídleni. Především se zaměřila na pomoc rodinám s dětmi a rozvíjela také plány na pomoc živnostníkům, kteří přišli o všechny svoje majetky. Jenže zde v této době existoval tlak na snižování stavu zaměstnaných žen a tak byla Horáková nucena opustit svou pozici na magistrátu města Prahy. Jenže znovu nesložila zbraně a opět se pustila do příprav odbojové činnosti. Zároveň stále organizovala pomoc rodinám zatčených odbojářů a zahraničních letců.

2. července 1940 byla zatčena stejně jako její manžel. Následující dva roky pro ni byly peklem na zemi, protože je musela strávit ve vyšetřovací vazbě gestapa. Utrpení ovšem nemělo konce. Dva další roky trávila Horáková v Malé pevnosti v Terezíně. V té samé věznici byl i její manžel, přesto jim nebylo nikdy dovoleno se setkat. Nakonec byla Milada Horáková souzena a byl ji navržen trest smrti. Už tedy za nacistické nadvlády stála tváří v tvář smrti. Nakonec z toho bylo „pouze“ osm let v káznici. Nastoupila do vězení v Horním Bavorsku, které později osvobodila americká armáda a tak se v květnu 1945 vrací zpět do své vlasti. Těžko si představit, jak hrozné museli být následující události.

Přestože po návratu slíbila, že se bude věnovat pouze rodině, svůj slib brzy porušila. Vrátila se do politického života. Stala se členkou předsednictva Rady žen s tiskový orgánem Vlasta, který cházel od ledna 1947. Milada Horáková zde sváděla tvrdé boje za demokratičnost a nadstranickost této organizace, protože většina členů byla levicového smýšlení. Na poli parlamentu sváděla také tvrdé boje a snažila se stát vždy v opozici vůči vzrůstající demagogii. Už tehdy se zasazovala za to, aby se u retribuční soudnictví důrazně dodržovala zákonnost. To se ovšem nedělo, protože cílem prokuratury nebylo držet se zákonů, ale odsoudit obžalované za každou cenu. To později zakusila na vlastní kůži. Milada Horáková byla stále hlasem rozumu. V parlamentu například vytrvale kritizovala absolutní příklon k SSSR, čímž hodně rozčilovala komunistické poslance, kteří o možné spolupráci se Západem nechtěli ani slyšet a už vůbec nechtěli, aby to slyšel i někdo jiný. Po únorovém puči pak začíná zatýkání významných demokratů, i když velká část z nich emigrovala a mezi nimi mnoho přátel Horákové.

Milada Horáková ovšem znovu neuprchla. Nikdo by ji to nikdy nemohl zazlívat, protože ji šlo o život, i přes to opět zůstala. Rozhodla se , že opět bude pomáhat rodinám zatčených ( tentokrát ne nacisty, ale komunisty). Pouštěla si i do politických činností, kdy  se podílela na organizaci schůzek sociálních demokratů a lidovců. Ty ovšem upoutaly pozornost StB. 27. září 1949 byla zatčena a znovu se obnovil koloběh vazby a výslechů.  Zatímco v soudní síni probíhala fraška, kterou zinscenovali komunisté bažící po absolutní moci, mimo soudní síň vypuklo davové šílenství, které žádalo po soudu nejvyšší možné tresty.

Milada Horáková, za kterou se postavili osobnosti světového formátu , nakonec svému trestu neunikla, ale dokonce si ani nedala žádost o milost, kterou podali nakonec její otec a sestra. Vytěžili z toho pouhé setkání před smrtí, kdy bylo Horákové dovoleno se rozloučit s nejbližšími. 27. června 1950 byla popravena v ranních hodinách. Urnu s popelem komunisté rodině nikdy nevydali a dodnes se neví, kde se nachází.

Příběh Milady Horákové ukazuje, jak odporně komunisté odměňovali čistou lásku k národu. Zatímco Milada Horáková se snažila za každých okolností pomáhat těm nepotřebnějším, splétali komunisté své plány na její vraždu, která se za nadšeného potlesku veřejnosti realizovala. Tragédie tohoto příběhu dnes doznává úplně nových rozměrů, kdy poslankyně dnešní doby, Marta Semelová, prohlásila, že pochybuje o vynucení přiznání Horákové. Komunistická poslankyně nejen , že naprosto popírá historicky doložená fakta, ale také jasně ukazuje, jak málo se komunisté mění. Vzhledem k tomu, že dnešní KSČM přes svou poslankyni Semelou stále kope do památky Milady Horákové, nelze než konstatovat, že komunisté jsou stále stejní. Čekají na svou příležitost a až ji dostanou, budou znovu a znovu vraždit.

 

3 Comments

  1. Mohu znát názor redakce na vykonstruovaný proces a následnou popravu Juliuse a Ethel Rosenbergových? Byli justičně zavražděni v USA 19.6.1953.Tou dobou měli dva syny ve věku 10 a 14 let.Jejich vina nebyla nikdy spolehlivě prokázána.

  2. Tu soudruzku je zapotřebí urychlene odsunout DO KLDR tam bude dobře uklizena, Komunistickou stranu je zapotřebí zakázat, měly by se stydět za svou minulost.

  3. Vážení je třeba rozlišovat mezi bolševíky a komunisty. Jestli si myslíte že tu byla nějaká sametová revoluce tak jste na velkém omylu. Šlo o bolševicko-stbácký komplot podpořený KGB-proto tento žalostný výsledek. Jestli se mýlím tak mi to vysvětlete. Ve svých létech jsem toho zažil opravdu hodně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *