Vykonstruované procesy

Už bylo napsáno mnoho o tom, co jsou to vykonstruované procesy. Každý dnes zná jméno Milada Horáková. Existuje zde sice velká skupina obyvatel, která je stále fanaticky přesvědčená, že smrt Milady Horákové byla správná, protože tak to vyžadoval stát. Většina ovšem již dnes ví, že stát, který vraždí nevinné lidi si nejen nezaslouží existenci, ale naopak je morálním úkolem proti takové moci bojovat. Cílem tohoto článku je morálku opět dostávat do obecného povědomí. Ne jako pohoršování se nad tím, co před více než 60 lety proběhlo. S minulostí se vyrovnáme lehce, když se nás „vlastně“ netýká. Důležité totiž je vypořádat se s tím, co se nás dotýká dnes. A tím je existence strany hlásící se k odkazu těchto odporných činů a také stále přetrvávající víra ve společnosti, že zabíjet nevinné lidi pro „dobro“ státu je něco ušlechtilého.

V příštích řádcích se pokusím nastínit to, v čem spočívala neuvěřitelná hrůza těchto procesů, na kterou není nikdy dobré zapomenout. Představte si prosím situaci. Jdete noční Prahou a za Vámi jde někdo jiný. Slyšíte jeho kroky, slyšíte , jak se k Vám blíží. Po chvíli Vás dožene a popadne, bojuje s Vámi, snaží se Vám ublížit. Vy bojujete a vyhrajete, útočníka zneškodníte a nebo mu utečete. Jste v bezpečí a v pořádku, přestože Vám před malou chvílí šlo o holý život. Nakonec se ale jednalo o jednoho člověka, o jednoho potencionálního vraha, který Vám chtěl ublížit. Velké riziko, ale v příběhu a tak i ve skutečnosti mnohokrát dopadne dobře. Je to souboj s jedním člověkem, ačkoliv nevyrovnaný, stejně je to souboj dvou lidí. A teď si představte, že tomuhle útočníkovi utečete a za dalším rohem čeká další. Vaše úleva je pryč. Běžíte pryč a potkáváte další a další. Voláte o pomoc ostatní lidi, ale ti Vás ve svých zatemnělých myslích jen prozrazují dalším útočníkům. Všichni Vámi opovrhují. Není kam se schovat, protože jednomu agresorovi se uniknout dá, ale pokud jich jsou tisíce a na Vaší straně není nikdo, kam budete utíkat? Kam se schováte?

Příběh končí tím, že jeho hlavní aktér zemře, protože nelze utéct takovému molochu, jakým je celý stát. Všechna jeho chapadla se spojila a vytvořila procesy, ve kterých byli lidé bez nejmenší viny vražděni jako prasata na jatkách. A to dokonce za potlesku veřejnosti, která proti těmto „zrádcům“ brojila. A veřejnost je dalším aspektem příběhu, který nás bude zajímat. Dnes v roce 2014 se koukáme na tehdejší obyvatele naši země s větší shovívavostí. Byli to lidé, kteří nevěděli tolik, co víme dnes my, takže je oklamal režim a oni vlastně za to nemůžou. Jenže to není pravda. Lidé už dávno věděli, jakou má život hodnotu. Věděli, že zabíjet nevinné je špatné. Přesto celý národ umožnil, aby se tak stalo. Každý člověk, každý občan, který nevystoupil na jejich ochranu, je částečně vinen jejich smrtí, jejich vraždou. Můžeme si nalhávat, že lidé tenkrát byli jiní, že to byla jiná doba, ale pravda to není, protože lidé jsou pořád lidé a ne nemyslící stroje. Celý nás národ si s sebou nese tento úděsný čin. A jak můžeme říci s jistotou, že tehdejší lidé se o nás tolik nelišili? jak můžeme říci s jistotou, že nebyli zaslepení komunistickou propagandou všichni? Protože právě to byl důvod, proč komunisté vykonstruované procesy prováděli. Protože ti lidé, které soudili, byli právě ti, kteří viděli, co se děje a postavili se proti tomu. Komunistický teror je za veřejného potlesku povraždil. A zase by se zde dala najít klasická chyba se zbavováním se odpovědnosti. Nebyl to totiž komunistický teror, který vraždil, teror vraždit nemůže. Byli to lidé. Lidé jako jsme my všichni ostatní. Tito lidé, naši spoluobčané, které potkáváme dnes jako babičky a dědečky, byli schopni zavraždit válečného hrdinu, který této zemi obětoval celý svůj život. Heliodor Píka byl zavražděn ne komunismem, ale lidmi, kteří jej vyznávali. Generál Píka věděl, co je správné a za co se musí bojovat. A za to také zemřel. 65 let poté, co byl zavražděn, stále volí mnoho nás komunisty, stále je slyšet mnoho hlasů, že by se za komunistickou minulostí měla udělat tlustá čára a jít dál. Jenže jak můžeme být národ hodný respektu, když se při první příležitosti alibisticky vzdáváme viny?

Pokud by měla být někdy aspoň částečně odčiněna zvěrstva, která zde komunisti napáchali, musí být navždy zakázána komunistická strana! Zemřelo pro ní jen u nás moc lidí. Lidí dobrých a morálně silných. Byli to ti nejlepší lidé a proto také pro komunismus tak nebezpeční. A místo toho, abychom těmto lidem vzdávali hold, tak špiníme jejich památku tím, že tolerujeme existenci strany oslavující právě jejich vraždu. Vina nelpí na všech stejným dílem. To rozhodně ne. Ale lpí na nás všech do té doby, dokud budou moci komunisté svobodně šířit své poselství nenávisti. Dokud budou mít potenciál k tomu znovu vytvořit teror a znovu vraždit nevinné lidi. Každý den, kdy si nalháváme, že minulost je už uzavřená, dáváme další den k dobru komunistickým zrůdám. Pokud máme jako národ někdy odčinit tohle neuvěřitelné ZLO, musíme být schopni zakázat komunistickou ideologii a komunistickou stranu na pořád. To je totiž jediné úctyhodné řešení, které můžeme položit na hroby těch, kteří umírali za nás ostatní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *